Na jaře 2025 jsme přemýšleli, kam bychom v době květnových svátků mohli vyrazit. Přítel přišel s nápadem treku na Mallorce, značený jako GR221, který na podzim absolvoval i náš kamarád a ten se z něj vrátil poměrně nadšený. Vzhledem k tomu, že jsme si již delší dobu chtěli nějaký lehčí trek vyzkoušet, netrvalo dlouho a nadchli jsme se pro něj i my.
Trek je dlouhý přibližně 130 km s celkovým převýšením 5000 m a dá se absolvovat za 6 až 8 dní. Cesta vede malebnými městečky připomínajícími Toskánsko, olivovými háji a pohořím Serra de Tramuntana. Trasa protíná ostrov z jihu na sever, přičemž se většina trekařů, včetně nás, vydává tímto směrem. Není ale ojedinělé potkávat ostatní i v protisměru. Spousta lidí se tak rozhoduje na základě autobusových spojů nebo třeba dostupnosti ubytování.
Pokud se nerozhodnete spát venku, což spousta lidí a speciálně Čechů vyhledává, celé plánování trasy vám ulehčí ubytovny zvané refuges, které jsou v rámci treku víceméně rozmístěny tak, aby se v nich dalo na konci každé etapy přespat. Cena těchto ubytování je vyloženě symbolická a je zde možnost přikoupit si i snídani a večeři (které teda nejsou nic extra, ale po celém dni chůze poslouží :D). Je potřeba zarezervovat si tato refuges dostatečně dlouho dopředu, v sezóně (jaro, podzim) mohou být vybookovaná, což se stalo i nám a proto jsme některé dny byli nuceni zaimprovizovat.
Velkým usnadněním pro absolvování treku je možnost dokoupení si zásob jídla i pití každý den. Cesta je také přehledně značena, není tedy potřeba řešit jiné mapy.
Abych to ale vzala chronologicky hezky popořadě, naši cestu jsme zahájili na letišti ve Vídni, odkud nám po 21. hodině odlétalo letadlo směr Palma de Mallorca. Tam jsme kvůli zpoždění letu přistáli chvilku před půlnocí. Z letiště jsme si vzali noční autobus, který jel do centra.
První noc jsme strávili v hostelu El Josemari Youth Hostel – Albergue Juvenil, který se nachází v centru Palmy. Jedná se o ubytování se sdílenými pokoji, kdy má každá osoba svůj vlastní spací box. Pro nás to byla první zkušenost s ubytováním podobného typu a upřímně jsme neměli vysoká očekávání. Proto jsme byli velice příjemně překvapeni jak ohleduplností ostatních hostů, tak i čistotou a celkovým zázemím hostelu. V přízemní kuchyňce spojené s obývákem, který měl takový hipsterský vibe a evidentně sloužil jako prostor pro setkávání lidí, jsme navíc druhý den ráno potkali Češku, která právě dokončila GR221 a nabídla nespotřebovanou kartuši, kterou jsme si rádi vzali.
Po snídani jsme se vydali na rychlotour de Palma, jejíž cílem bylo najít Decathlon, ve kterém bychom si mohli koupit turistické hole. Ty se někdy nachází na začátku i konci treku (trekaři končící hike je tam nechají pro ostatní). My jsme se na to ale raději nechtěli spoléhat, jelikož trek nemá nejmenší převýšení a chtěli jsme tak předejít pobolívání kolene při sestupu.
Palma takhle ráno a mimo sezónu měla úplně jiný vibe, než jak ji znám z letní dovolené. Procházet se uličkami bez davů turistů, potkávat místní mířící na ranní kávu do svého oblíbeného podniku a poslouchat s jakým temperamentem si hrají mallorcké děti na hřištích, byl ten nejlepší způsob, jakým nás mohla Mallorca přivítat.
Na trek oficiálně začínající ve městečku Port d`Andratx není vůbec složité se z Palmy dostat. My jsme zvolili autobus, kterým jsme se z hlavního města dopravili do města Andratx. Tam jsme přestoupili na autobus mířící do rybářské vesničky Sant Elm. Jelikož jsme na absolvování treku měli méně dní, nevadilo nám tento začínající úsek vynechat. Autobusová doprava na Mallorce funguje velmi dobře, nesetkali jsme se s žádným nestandardním zpožděním či jinými komplikacemi. Cesta z hlavního města do Sant Elm trvá přibližně hodinu a tři čtvrtě a jízdenka se platí až v autobuse u řidiče.
Trek jsme zahájili poměrně prudkým stoupáním během kterého nás překvapila síla jarního sluníčka ve Středomoří. Velmi rychle se nám naskytl výhled na ostrov Sa Dragonera, míjeli jsme první mallorcká kamenná stavení a seznamovali se s parťáky, kteří nás prováděli celým trekem – kozami.
Na tento den jsme neměli naplánované žádné ubytování, vzhledem k tomu, že jsme vyrazili až kolem třetí hodiny odpoledne a tudíž bychom se nestihli dostat na nejbližší refuge. Nocleh jsme vytáhli až kolem deváté hodiny, kdy se začalo stmívat. Dost dlouho jsme ho odkládali, jelikož jsme se snažili dostat co nejdále od pobřeží, kde po neskutečném západu začal foukat neskutečný vítr. První noc venku (záměrně píšu noc, jelikož o spaní se nedá moc mluvit) by byla příjemná nebýt větru tak silného, že jsem si musela celou noc na hlavě držet čelenku, aby mi neuletěla. Navíc hluk poryvů větru připomínal zvuk vysavače u vaší hlavy. Přístřešek by situaci možná pomohl, bohužel takovým luxusem jsme nedisponovali. Ve tři hodiny ráno se mě přítel už jenom rezignovaně zeptal, jestli spím a tak jsme zjistili, že jsme oba dva celou noc vzhůru. Alespoň jsme se pak mohli společně dívat na oblohu plnou hvězd a diskutovat o astrologii, což byla tak hluboká a vysilující debata, která nás nakonec uspala.
Výhoda spaní pouze se spacákem a karimatkou je ta, že se ráno po probuzení můžete velmi rychle sbalit a pokračovat v cestě. To ale nebyl náš případ. Udělali jsme si snídaňové hody v podobě choriza, čedaru a bagety, což byly ostatně potraviny, které jsme vyjma pár případů snídali, obědvali, svačili i večeřeli v průběhu celého týdne stráveného na ostrově. Já tak alespoň mohu vždy po zavítání do salámové sekce v supermarketu prožívat tuto dovolenou stále znovu a znovu.
Po prvních vystoupaných 200 m jsme pomalu začali scházet do městečka Estellencs, kde zrovna probíhaly slavnosti sýra a vína. Rychle jsme propluli mezi davy lidí, kteří sem za účelem ochutnávek zavítaly, a dokoupili jsme zásoby vody.
Cílem dne bylo Esporles, na první pohled ničím nezajímavé městečko jižanského rázu. Pro mě ale právě díky své nenucené autentičnosti představovalo jedno z nekrásnějších míst celé dovolené. Jedinými turisty v celém městě byli pravděpodobně pouze „poutníci“, kteří všichni bydleli na stejném ubytování Sa Fita Backpackers – Albergue Juvenil. V tomto a i veškerých dalších ubytováních celého treku se mi vždy velmi líbilo, byla z nich cítit sounáležitost hostů majících stejný cíl. Po rychlosprše a rychlovečeři jsme se vydali nasát atmosféru mallorckého maloměsta, které na ulicích a v předzahrádkách restaurací žilo do dlouhých večerních hodin.
Následující ráno jsme se z postele vykopali ve chvíli, kdy už jedinou další osobou v celém hostýlku byla pouze pokojská. Předchozí probdělá noc venku si žádala svou daň a my věděli, že další noc strávenou venku uprostřed pohoří Serra de Tramuntana máme před sebou.
Během dne se krajina měnila v hornatou, závěrem připomínající vysokohorskou hřebenovku. Nabranou nadmořskou výškou se vzduch ochladil na příjemnou vycházkovou teplotu a my měli místy pocit, že snad ani nejsme na Mallorce.
Od trekařů v opačném směru jsme se dozvěděli o ideálním plácku na přespání s výhledem na města Deià a Port de Soller. Museli jsme ale nabrat tempo, jelikož jsme se neustále vzájemně předcházeli se skupinkou turistů, kteří evidentně také hledali místo k přespání. Když už jsme si chillovali ve spacácích a dojídali poslední zbytky uvařené polévky, uslyšeli jsme nad námi „Hm, tak tenhle spot jim fakt závidím“ 😀
Na tomto treku jsem si uvědomila, že dálkové pochody jsou takovým českým národním sportem. Nejenže čím blíže cíli jsme byli, tím více Čechů jsme potkávali, ale především fakt, že pokud měli trekaři jakéhokoli věku či pohlaví s sebou vybavení na spaní venku, stoprocentně se jednalo o turisty pocházející z naší krásné země. Ano, zkoušeli jsme tipovat 😀
Noc byla naprosto bezvětrná, takže jsme okamžitě usnuli a probudily nás až blesky, které bylo možné spatřit v asi desetivteřinových intervalech. Ani nevím, jaké štěstí jsme měli, že jsme mohli pozorovat takovou majestátní show probíhající nad mořem kousek od nás bez toho aniž by na nás dopadla jediná kapka. My tak zůstali v suchu až do rána a já měla po první absolvované noci strávené venku pocit, že karma opravdu existuje. Ono totiž sestupovat 600 m po kamenech, rozespalí a v naprosté tmě by byl sice zážitek, ne však nutně pozitivní.
Taková ta rána, kdy se probudíte do sluníčka a víte, že jediná věc, kterou máte ten den na práci, je prostě jít. Opodál stojí kozel, kterej vás s obezřetností sleduje, přežvykuje snídani a pobouřeně u toho odfrkává, protože jste mu pravděpodobně zabrali jeho oblíbené místo na dopolední siestu.
Den jsme zahájili prudkým sestupem do městečka Deià, kde jsme si na trhu lokálního obchůdku koupili snídani v podobě croissantu s mandlovým krémem, na který jen tak nezapomenu. Městečko působilo velmi historicky, ale na rozdíl od Valldemossy, kterou jsme navštívili předešlý den a kde jsme se mačkali mezi turisty a Algida stánky, byla Deià liduprázdná.
Pokud jako já milujete historické toskánské vilky, měli byste si projít úsek trasy tohoto dne. Slovo „vilky“ to tedy asi nevystihuje dostatečně přesně vzhledem k tomu, že se často jedná o honosná sídla s hektary přilehlé půdy, na kterých se pěstuje vinná réva a nejrůznější druhy citrusovníků. Na některých z nich dokonce rostou citróny i pomeranče zároveň. Scenérie jako z filmu, na pozadí tyčící se hory a pasoucí se oslíci.
Ubytováni jsme tento den byli v hotelu Can Moragues ve městě Soller, což bylo na trase jediné ubytování, které nesloužilo vyloženě trekařům. Předtím než jsme do Solleru došli, jsme se ale zastavili ještě v přímořském městě Port de Soller, což je známé místo pro letní dovolené. My jsme se zde dlouho nezdrželi, množství lidí, troubení aut a pokřiky prodavačů suvenýrů na nás byly asi moc agresivním prvkem, který nás vytrhl z našeho klidného a tichého putování malebnou mallorckou přírodou.
Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla Mallorcu neopustit bez ochutnání paelly, kterou jsem si po celou dobu manifestovala, vyrazili jsme v Solleru na večeři. Jelikož Mallorčané zrovna slavili státní svátek a do ulic vyráželi ve svém nejlepším oblečení, nezdály se býti moje turistické legíny, sportovní tričko a pantofle Levi`s nejvhodnější volbou výběru outfitu, za což jsem schytávala lehce odsuzující pohledy babiček v garderobách. Bohužel v batohu plného oblečení na sedmidenní trek to byl výběr z hroznů. Jinak ve městě ale panovala veselá nálada a jídlo rozhodně stálo za to. Překvapivě nejvíc nadšená jsem byla z tapas, kterým byly pečené brambory z česnekovým dipem. K večeři nám hráli místní muzikanti, já si pochutnávala na vymanifestované paelle, přítel zase na steaku velkým přes půl talíře a k naprosté spokojenosti nechybělo ani tiramisu.
I přes moji nelibost jsme si následující den cestu zkrátili autobusem. Cesta do dalšího ubytování byla téměř třicet kilometrů dlouhá s celkovým převýšením 1600 m. Autobus jedoucí ze Solleru nám tedy ušetřil téměř 1000 výškových metrů a my tak vystoupili na zastávce Cúber 2, která se nachází mezi horskými jezery.
Před námi na nás čekal výstup na horské sedlo Coll des Prat, které je se svými 1205 metry nejvyšším bodem celého treku. Tento den se na nás už začaly projevovat známky únavy, po cestě jsme hodně odpočívali, užívali si výhledů a já nakonec byla ráda, že jsme si ráno pomohli autobusem.
Odpoledne jsme se dostali do kláštera Lluc, který je pro mnohé poutníky považován za duchovní srdce Mallorcy. V klášteře je možné se také ubytovat, avšak minimálně na dvě noci. My jsme tolik času neměli, tudíž jsme přenocovali v nedalekém refuge Son Amer. U společné večeře jsme si s dalšími hikery vyměnili tipy a postřehy týkající se putování napříč ostrovem a začali si uvědomovat, že naše pouť je téměř u konce.
Poslední den byl ze všech nejméně fyzicky náročný, cesta vedla podél silnice a zbývalo nám finálních 17 km. Mnoho průvodců označuje tuto část trasy za nejméně poutavou, avšak já si opět užívala pohledy na romantické prázdninové vilky a slíbila si, že někdy v budoucnu v takovém domku strávím dovolenou.
Do Pollency jsme dorazili nedlouho po poledni, ubytovali se v refuge Pont Romà a vydali se toulat historickými uličkami města. Vystoupáním 365 schodů ke kostelíku El Calvari jsme symbolicky zakončili celý pochod. Odměnou nám bylo nejen gelato, ale především hřejivý pocit z dokončené poutě.
Ačkoli jsem se každý den těšila na večerní odpočinek, počítala kilometry zbývající do cíle, troufám si říct, že jsem pochopila význam přísloví „Cesta je cíl“. Za šest dnů na cestě jsem si na chůzi tak přivykla, že se mi po tomto způsobu „dopravy“ vyloženě stýskalo. Neumím si představit, jak si pak asi musí odvykat dálkoví trekaři putující několik týdnů či měsíců.
Letadlo zpět do Vídně nám odlétalo následující den kolem 11. hodiny. Ještě za tmy jsme se vyplížili z refuge, tak abychom nikoho neprobudili a nasedli na autobus plný lidí mířících do práce, který odjížděl z Pollency do města Inca. Tam jsme přestoupili na další spoj, který nás zavezl až na letiště v Palmě.
Poslední den se s námi Mallorca rozloučila silným deštěm. No asi nám dávala najevo, že je už čas vrátit se zpátky domů.
Napsat komentář